Hezký vánoce

Woody Allen

VELKÝ ŠÉF

Seděl jsem v kanceláři, čistil hlaveň osmatřicítky a přemýšlel, odkud se vynoří příští případ. Být soukromým detektivem se mi líbí, a i když mi občas někdo zmasíruje dásně automobilovým heverem, sladká vůně prachů to všechno vynahrazuje. Nemluvě o holkách, mém menším koníčku, který stavím těsně před dýchání. Proto, když se dveře mé kanceláře rozletěly a dovnitř vstoupila dlouhovlasá blonděna jménem Heather Butkissová a sdělila mi, že je pornomodelka a potřebuje mou pomoc, moje slinné žlázy přeřadily na trojku. Měla na sobě minisukni a přiléhavý svetr a její postava opisovala množinu parabolických křivek, schopných způsobit srdeční zástavu u tura chrochtavého.

"Co pro tebe můžu udělat, zlato?"

"Chci, abyste mi někoho našel."

"Nezvěstná osoba? Zkusilas policii?"

"Ne tak docela, pane Lupowitzi."

"Říkej mi Kaisere, zlato. Dobrá, tak co je to za kšeft?"

"Bůh."

"Bůh?"

"Ano, Bůh. Stvořitel, Základní princip, Prapříčina všech věcí, Všemohoucí. Chci, abyste mi Ho našel."

Přišlo za mnou do kanceláře už pěkných pár cvoků, ale když má cvok postavu jako ona, posloucháte ho.

"Proč?"

"To je moje věc, Kaisere. Vy mi Ho jen najdete."

"Je mi líto, zlato. Káplas na nepravýho."

"Ale proč?"

"Pokud neznám všechna fakta...," řekl jsem a vstal.

"Dobrá, dobrá," řekla a kousla se do spodního rtu. Narovnala si šev punčochy čistě jen pro mé potěšení, ale já v té chvíli nehodlal na nic skočit.

"Tak si vyložme karty, zlato."

"No, pravda je - já ve skutečnosti nejsem pornomodelka."

"Ne?"

"Ne. A taky se nejmenuji Heather Butkissová. Jmenuji se Claire Rosenzweigová a studuji filozofii na Vassarově univerzitě. Historii evropského myšlení a tyhle věci. V lednu mám odevzdat referát O západním náboženství. Všechny ostatní holky odevzdají z toho předmětu spekulativní práce. Ale já chci vědět najisto. Profesor Grebanier říkal, že jestli to někdo zjistí s určitostí, má tu přednášku v kapse. A táta mi slíbil mercedes, když budu mít samé výborné."

Otevřel jsem balíček lucky strikes a balíček žvýkaček a dal si jednu od každého. Její příběh mě začínal zajímat. Rozmazlená studentka. Vysoké IQ a tělo, s kterým jsem se chtěl seznámit blíž.

"Jak Bůh vypadá?"

"Nikdy jsem Ho neviděla."

"No tak jak víš, že existuje?"

"To musíte zjistit vy."

"No výborně. Takže nevíš, jak vypadá? Ani kde Ho mám začít hledat?"

"Ne. Vlastně ne. I když mám podezření, že je všude: Ve vzduchu, v květině, ve vás i ve mně - i v téhle židli."

"Aha." Takže byla panteistka. V duchu jsem si to poznamenal a řekl jsem, že to pro ni zkusím - za stovku denně, výdaje plus schůzku na večeři. Usmála se a řekla, že to bere. Sjeli jsme spolu výtahem dolů. Venku se začínalo stmívat. Možná Bůh existuje a možná ne, ale někde v tomhle městě je určitě spousta frajerů, kteří se mi budou pokoušet zabránit, abych to zjistil.

Moje první stopa byl rabín Itzhak Wiseman, místní kazatel, který mi dlužil protislužbu za to; že jsem vypátral, kdo mu maže vepřové sádlo na klobouk. Věděl jsem, že je něco v nepořádku, jakmile jsem promluvil, protože dostal strach. Pořádný strach.

"Samozřejmě že existuje víš kdo, ale já nesmím ani vyslovit Jeho jméno, aniž by mě stihl trest nejkrutější. Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč je někdo tak háklich kvůli tomu, že se vysloví jeho jméno."

"Dostal ses někdy k Němu?"

"Já? Děláš si legraci? Jsem rád, když se dostanu za svými vnoučaty."

"Tak jak můžeš vědět, že existuje?"

"Jak to můžu vědět? Co je to za otázku? Copak bych mohl dostat takovýhle oblek za pouhých čtrnáct dolarů, kdyby tam nahoře nikdo nebyl? No, sáhni si na ten gabardén - jak bys mohl pochybovat?"

"Žádný jiný důkazy nemáš?"

"No a co je podle tebe Starý zákon? Sekaná? Jak si myslíš, že Mojžíš vyvedl izraelský lid z Egypta? Že jen zazpíval a zatancoval? Věř mi, Rudý moře nerozdělíš jen tak nějakým šmejdem z obchodního domu. Na to potřebuješ moc."

"Takže je tvrdý, co?"

"Jo. Jako skála. Člověk by si myslel, že po tolika úspěších bude o hodně milejší."

"Jak to, že toho o Něm tolik víš?"

"Protože my jsme ti vyvolení. Stará se o nás líp než o Svý ostatní děti, což bych s Ním taky rád jednou probral."

"Co Mu platíte za to, že jste vyvolení?"

"Neptej se."

Tak takhle to bylo. Židům šlo s Bohem o pěkný balík. Byl to ten starý čachr s ochranou. Za určitou cenu se o ně staral. A podle toho, jak rabín Wiseman mluvil, tak je ždímal pěkně. Sed jsem do taxíku a dojel do Dannyho kulečníkové herny na Desáté avenue. Vedoucí byl malý slizký chlapík, kterého jsem neměl rád.

"Je tu Chicago Phil?"

"Kdo to chce vědět?"

Chytil jsem ho za klopy a přitom mu sedřel trochu kůže.

"Tak co, blbečku?"

"Je vzadu," změnil postoj.

Chicago Phil. Padělatel, bankovní lupič, gorila a zapřisáhlý ateista.

"Ten chlap nikdy neexistoval, Kaisere. To je na rovinu. Je to velký podfuk. Žádný Velký šéf není. Je to syndikát. Z větší části sicilský, zbytek mezinárodní. Ale žádný skutečný šéf tam není. Snad až na papeže."

"Rád bych se s papežem setkal."

"To se dá zařídit," mrknul na mi.

"Říká ti něco jméno Claire Rosenzweigová?"

"Ne."

"Heather Butkissová?"

"Moment, počkej. Jasně. To je ta odbarvená blondýna s velkým předstihem z Radcliffu."

"Z Radcliffu? Říkala mi z Vassarovy."

"Tak to lže. Učí na Radcliffu. Nějaký čas měla pletky s jedním filozofem."

"S panteistou?"

"Ne. Pokud se pamatuju, byl to empirista. Nebezpečnej chlap. Naprosto odmítal Hegela a jakoukoli dialektickou metodologii."

"Takový to byl ptáček."

"Jo. Býval bubeníkem v jazzovém triu. Pak se zbláznil do logickýho pozitivismu. Když s tím neuspěl, zkusil pragmatismus. Naposled jsem slyšel, že ukrad fůru peněz, aby moh chodit na schopenhauerovské přednášky na Columbii. Mafie po něm jde - anebo po jeho učebnicích, aby je mohli rozprodat."

"Díky, Phile."

"Dej si říct, Kaisere. Nikdo tam nahoře není. Je tam prázdno. Přece bych nemoh udávat všechny ty falešný šeky a odírat společnost, jak to dělám, kdybych jen na vteřinku moh rozpoznat nějaký autentický smysl Bytí. Vesmír Je čistě fenomenologický. Není tam nic věčnýho. Je to všechno beze smyslu."

"Kdo vyhrál pátý dostih v Aquaductu?"

"Svatý Jezulátko."

Dal jsem si pivo a O'Rourkeho a pokoušel se srovnat si to všechno v hlavě, ale nedávalo to žádný smysl. Sokrates spáchal sebevraždu - alespoň se to tvrdilo. Kristus byl zavražděn, Nietzsche se zcvoknul. Jestli tam nahoře opravdu Někdo byl, tak tedy zatraceně nechtěl, aby se o tom někdo dozvěděl. A proč lhala Claire Rosenzweigová ohledně Vassarovy univerzity? Mohl mít Descartes pravdu? Je vesmír dualistický? Anebo uhodil hřebík na hlavičku Kant, když postuloval Boží existenci na morálním základě?

Ten den jsem povečeřel s Claire. Deset minut po tom, co jsem zaplatil účet, jsme byli v posteli a, kamarádi, své evropské myšlení si můžete klidně nechat. Provozovala takové gymnastické kousky, které by vyhrály zlatou na olympiádě v Tokiu. Potom ležela vedle mě s rozpuštěnými světlými vlasy na polštáři. Naše nahá těla byla stále ještě spojena. Kouřil jsem a zíral na strop.

"Claire, co když měl Kierkegaard pravdu?"

"Co tím chceš říct?"

"Co když člověk nikdy doopravdy nemůže vědět? Jenom věřit."

"To je absurdní."

"Nebuď tak racionální."

"Nikdo není racionální, Kaisere." Zapálila si cigaretu. "Jen prostě nezačínej s ontologií. Ne v téhle chvíli. Nesnesla bych to, kdybys na mě zkoušel ontologii."

Byla rozrušená. Nahnul jsem se k ní, políbil ji a pak zazvonil telefon. Zvedla sluchátko.

"Je to pro tebe."

Na druhé straně se ozval hlas seržanta Reeda z oddělení vražd.

"Nehledal jste Boha?"

"Jo."

"Všemohoucí bytost? Velkou jednotu, Stvořitele všehomíra? Prapříčinu všech věcí?"

"Správně."

"Někdo, kdo odpovídá tomu popisu, se právě objevil v márnici. Uděláte nejlíp, když sem hned přijedete."

Byl to skutečně On a soudě podle toho, jak Ho zřídili, to byla profesionální práce.

"Byl mrtvý, když Ho přivezli."

"Kde jste Ho našli?"

"Ve skladišti na Delanceyově."

"Nějaké stopy?"

"Byla to práce existencialisty. Tím jsme si jisti,"

"Podle čeho?"

"Ten nahodilý způsob, jakým to bylo provedeno. Zdá se, že vrah nepostupoval podle žádného plánu. Momentální impuls."

"Zločin z vášně?"

"Uhodl jste. Což znamená, že jste podezřelý, Kaisere."

"Proč já?"

"Na komisařství všichni dobře vědí, jaký máte vztah k Jaspersovi."

"To ze mě ještě nedělá vraha."

"Ještě ne, ale podezřelého."

Venku na ulici jsem natáh vzduch do plic a znovu jsem si všechno přebral. Dojel jsem taxíkem do Newarku, vystoupil a došel zbývající blok k Giordiniho italské restauraci. Tam, u zadního stolu, seděla Jeho Svatost. Byl to doopravdy papež. Seděl tam s dvěma frajerama, který jsem už viděl na půl tuctu policejních předváděček.

"Posaďte se," vzhlédl od svých špaget. Nastavil mi prsten. Věnoval jsem mu svůj nejkouzelnější úsměv, ale prsten jsem nepolíbil. Jeho to znepokojilo a mě potěšilo. Jedna nula pro mě,

"Dáte si špagety?"

"Ne, děkuji, Vaše Svatosti. Ale vy klidně jezte."

"Nic? Ani salát?"

"Před chvílí jsem jedl."

"Jak chcete, ale dělají tu skvělou salátovou zálivku. Ne jako ve Vatikánu, kde se člověk za celý rok pořádně nenají."

"Přejdu přímo k věci, pontifiku. Hledám Boha."

"Jste na správné adrese."

"Takže On existuje?" To jim všem připadalo hrozně zábavné a rozesmáli se. Grázl vedle mě řekl: "To je legrace. Ten chytrý chlapeček chce vědět, jestli On existuje."

Posunul jsem si židli, abych se pohodlněji usadil, a přišlápl jsem mu malíček. "Promiň." Ale zuřil.

"Jasně že existuje, Lupowitzi, ale já jsem jediný, kdo s ním komunikuje. Mluví pouze mým prostřednictvím."

"Proč zrovna tvým, kámo?"

"Protože mám červený šaty."

"Tenhle ohoz?"

"Jen se neošklíbej. Každý ráno vstanu, natáhnu si červený kvádro a najednou jsem velký zvíře. Je to všechno v těch šatech. Uznej, kdybych chodil v džínsech a manšestrovým saku, tak bych si v náboženství ani neškrt."

"Takže je to podfuk. Žádný Bůh neexistuje."

"To já nevím. Ale co na tom záleží? Prachy jsou to dobrý."

"Nemáš někdy strach, že ti ty červený šaty nevrátěj včas z čistírny a najednou budeš jako každý jiný?"

"Nechávám si čistit expres. Ta jistota za těch pár centů navíc stojí."

"Říká ti něco jméno Claire Rosenzweigová?"

"Jasně. Je na katedře fyziky v Bryn Mawru."

"Fyziky říkáš? Díky."

"Za co?"

"Za odpověď, pontifiku." Chytil jsem taxík a hnal se přes most George Washingtona zpátky. Cestou jsem se zastavil v kanceláři a rychle si ověřil pár údajů. Na cestě do Claiřina bytu jsem všechny kousky složil a poprvé do sebe zapadaly. Když jsem tam přijel, byla v průhledné noční košilce a zdálo se, že ji něco trápí.

"Bůh je mrtev. Byla tu policie. Hledají tě. Myslí si, že to udělal nějaký existencialista."

"Kdepak, zlato. Bylas to ty."

"Cože? Nedělej si legraci, Kaisere."

"Udělalas to ty."

"Co to říkáš?"

"Ty, zlato. Žádná Heather Butkissová ani Claire Rosenzweigová, ale doktorka Ellen Shepherdová."

"Odkud znáš moje jméno?"

"Profesorka fyziky na Bryn Mawru Vůbec nejmladší vedoucí katedry na univerzitě. Na zimním fakultním plesu ses zabouchla do jazzovýho muzikanta, který lítá až po krk ve filozofii. Je ženatý, ale to ti nebránilo. Pár nocí v posteli a už to připadá jako láska. Jenže to nefunguje, protože něco se postaví mezi vás. Bůh. Víš, zlato, on věřil nebo alespoň chtěl, ale ty s tím svým pěkným vědeckým mozečkem jsi musela mít naprostou jistota."

"Ne, Kaisere. Přísahám."

"Takže jsi předstírala, že studuješ filozofií, protože to ti poskytlo příležitost, jak odstranit určité překážky. Sokrata jsi se zbavila dost snadno, ale po něm přišel Descartes, tak jsi využila Spinozu, aby ses zbavila Descarta, ale Kant ti na to neskočil, takže ses ho musela zbavit taky."

"Nevíš, co říkáš."

"Z Leibnize jsi nadělala fašírku, ale to ti nestačilo, protože jsi věděla, že jestli někdo uvěří Pascalovi, tak je s tebou konec, takže Pascal musel jít také z cesty, ale tam jsi udělala chybu, protože jsi uvěřila Martinu Buberovi. Jenže Buber, zlato, byl měkkota. Věřil v Boha, takže ses musela zbavit Boha samotného."

"Kaisere, ty ses zbláznil!"

"Ale ne, miláčku. Vydávala ses za panteistku a to ti k Němu získalo přístup - pokud On existoval, jako že ano. Sel s tebou k Shelbymu na večírek, a když se Jason nedíval, tak jsi Ho zabila."

"Kdo má k sakru být Shelby a Jason?"

"Co na tom záleží? Život je už beztak dost absurdní."

"Kaisere," řekla a celá se najednou rozechvěla. "Přece mě nedáš zavřít?"

"Ale ano, miláčku. Když odprásknou Nejvyšší bytost, někdo si to odnést musí."

"Ach, Kaisere, mohli bychom utéct spolu. Jen my dva. Mohli bychom na filozofii zapomenout. Usadit se a třeba se pustit do sémantiky."

"Je mi líto, zlato. Z toho nic nebude."

Slzy se jí řinuly z očí. Začala stahovat ramínka noční košilky a najednou tam přede mnou stála nahá Venuše, jejíž celé tělo jako by říkalo: Vezmi si mě - jsem tvá. Venuše, jejíž pravá ruka čechrala mé vlasy, zatímco levá uchopila pětačtyřicítku a držela mi ji za zády. Vypálil jsem ránu ze své osmatřicítky dřív, než mohla stisknout spoušť, a ona upustila revolver a nevěřícně se zhroutila.

"Jak jsi to mohl udělat, Kaisere?"

Slábla rychle, ale podařilo se mi k ní proniknout ještě včas.

"Manifestace univerza jako komplexní myšlenka o sobě v protikladu k existenci uvnitř či vně opravdového Bytí je ve své podstatě konceptuální nicotou či Nicotou ve vztahu k jakékoli abstraktní formě trvale jsoucího, budoucího či byvšího a nepodléhá zákonům hmoty ani pohybu ani myšlení vztahujícímu se k nehmotnému nebo k neexistenci objektivního Bytí či subjektivní jinosti."

Byla to hutná myšlenka, ale myslím, že ji pochopila, než zemřela.

Ze sbírky Vedlejší příznaky